Články, příspěvky...

pero

Co může zažít účetní při cestě za vzděláváním

17. července 2017

Ráno bylo krásně mrazivé, slunce vycházelo a člověk se naladil do nadcházejícího dne. Přesto, že byl již květen, ranní teploty spadly až k bodu mrazu. Tato skutečnost měla připomenout zvláštní ostražitost. Ale vycházející slunce mne naladilo do náročného dne.

Dopoledne vyřídit vše ve firmě, při cestě vyzvednout doklady u klienta a odpoledním rychlíkem se vydám do hlavního města, abych se vzdělávala. Jak se říká, je důležité mít plán a vše ostatní půjde samo...

V ranní špičce to ještě jde, kolony nejsou tak dlouhé a k tomu vychází i zelená vlna..., téměř u centra se objeví červená a stojíme. Pomalu se rozjíždíme a vozidlo přede mnou odbočuje vpravo, pomalé přibrždění a do toho rána ze zadu. Já i řidička za mnou, vybíháme a prohlížíme svá auta. Padne omluva, že nedávala pozor a já konstatuji, že díky tažnému zařízení je vše OK.

Následuje cesta ke klientovi. Bohužel zatím nedorazil, hlásí mi paní v recepci, telefon do sekretariátu potvrzuje skutečnost, že je někde na cestě. Snad, že by bylo náledí...

Práce ve firmě jde pěkně od ruky a než se naději, zavírám dveře a odjíždím domů. Parkuji a v tom se ozývá hlas na druhé straně aparátu, můžeme se sejít k předání dokladů. Bohužel, konstatuji, že až v pátek... Než usednu do rychlíku, ještě se snažím vyzvednout v bankomatu hotovost, jak se říká pro strýčka příhodu. Dostane se mi odpovědi dočasně mimo provoz, tak hledám jiný, který je připraven splnit mé přání.

Rychlík ujíždí, co to dá. Nořím se do doby před desítkami let, kdy jako studentka jsem absolvovala tuto cestu. Tentokrát jsem přece jenom na „výletě“, nemusím ještě dopilovávat své znalosti ke zkoušce. Tehdy cesta trvala pět hodin a dnes pouze tři a čtvrt. Revoluce technologií i rychlostní koridory dělají své...

Vše jde jako po drátku, než zastavíme v Chocni. Rozhlas z nástupiště oznámí, že z důvodu poruchy troleje nás čeká zpoždění šedesáti minut. Po té, to již není šedesát, ale devadesát. Po chaoticky podávaných informacích jsme osloveni průvodčí, že vlak konči a jediná naše šance je přestoupení do mezinárodního rychlíku, který je odkloněn přes Hradec Králové a je na odjezdu. Rychle každý bere své zavazadlo a pospíchá k východu a již nastupuji do expresu. V tom si uvědomuji: "Kde mám svého mobilního přítele a pomocníka nejbližšího?" V tom zmatku, zůstal na sedadle, rychle zpět! Díky! Zůstal zde, beru jej do ruky a opět zpět, snad to stihnu do odjezdu...

Část přistoupivších pasažérů se usazuje, část stoji a všichni čekáme, kdy se expres dá do pohybu. Je zvláštní, jak mnozí propadají panice. Někteří zjišťují, že namají svačinu, že by snad hrozila smrt hladem a pídí se po občerstvení. Jiní se snaží dát informaci svým blízkým, že přijedou později, ne v pět, ale až snad v půl osmé. Mnohdy jsou to hysterické hovory. Ptám se sama sebe, dokáže člověk dnešní doby přijmout skutečnost, že "vyšší moc" (jak je tato situace označena v právním slovníku) může způsobit nečekané zpoždění? Nebo jsme již roboti, kteří mají naplánovaný každý okamžik svého bytí a pokud se skutečnost ukáže jinak, propadají zoufalství a nejistotě, zda nebudou vyloučeni ze svých společenství a vztahů?

Konečně projíždíme Libní a ti nedočkaví již stojí v uličce, aby mohli okamžitě vystoupit, neboť každá vteřina zpoždění by patrně znamenala "milionové ztráty"... Vjíždíme do tunelu a stojíme. Poslední okamžiky, kdy je člověk zkoušen v trpělivosti. Pravdou je, že setkání s přítelkyní je asi v nedohlednu, prohodíme pouze pár vět a domlouváme se, že příště si budeme určitě povídat u kávy. Jediné štěstí, že seminář začíná zítra, usínám a přemítám, zda-li byl ten dnešní den úspěšný, šťastný nebo přinesl další poznání jak krajiny, kde jsem ještě nebyla, tak poznání o bytosti nesoucí hrdé jméno člověk. A potom se řekne, účetní, to je přece nudné zaměstnání, pohybujeme se pouze mezi čísly...

Zpět na články

© 2013 • Vladimír Lukáš